Pocit viny - minulý život

Mým problémem byla špatná komunikace s ostatními. Jakmile jsem měla mluvit s někým cizím, okamžitě jsem znejistila, má mysl přestala pracovat a já nebyla schopná dát dohromady nějaký rozumný rozhovor - zvlášť, pokud se týkal prosazení svého názoru. Komunikace s lidmi, které jsem dobře znala, byla bezproblémová. Ovšem k ostatním jsem se chovala dost nepřístupně - chtěla jsem se tak vyhnout jakékoliv rozmluvy.

Jednoho dne jsem si však uvědomila, že malé sebevědomí mám kvůli pocitu viny. Cítila jsem vinu snad za všechno! Za to, že jsem mladá maminka se třemi dětmi, což v dnešní společnosti je dost divný.. za to, že nosím pouze sukně a odmítám nosit kalhoty.. za to, že jsem porodila dítě doma.. za to, že jsem si vydobyla neočkování dítěte.. za to, že se nesnesu s mužovou matkou.. za to, že nenaplňuji představy svých rodičů.. a takhle bych mohla pokračovat celý den.

A kde se ten pocit viny ve mně vzal? Ve svém dětství jsem slýchávala tyto věty: "Podívej se, co jsi zase provedla. Udělej to pořádně, vždy jsi to odflákla. Jsi jak zpomalenej film, dělej! Máš domácí vězení, protože jsi neudělala to a to.. Na divadelní kroužek nebudeš chodit, když nosíš trojky, můžeš si za to sama. Tvůj bráška je ještě malej, tak se chovej tak a tak.." 

Mé dětství nebylo příliš slavné, ovšem kdo by obviňoval mé rodiče, udělal by velkou chybu. Dostala jsem pouze tu nejlepší příležitost pracovat s pocitem viny. Konec konců, tuto rodinu jsem si z nějakého důvodu vybrala. Příčina mého pocitu viny je jinde - v minulém životě:

Je krátce po smrti Ježíše. Jsem mezi lidmi, kteří znají jeho pravé učení a hlásají ho dál mezi ostatní. Církvi se to však nelíbí, mění jeho slova a překrucuje význam vět. Jsem žena, asi tak 30 let. Mám přítele, se kterým nemám žádné děti, bylo to naše vědomé rozhodnutí. Žijeme v nějaké teplé oblasti. Přítel je rebel a všude kde může, hlásá pravý význam slov Ježíše, zesměšňuje a odsuzuje církev. Jednoho dne si pro něho přicházejí římští vojáci a odvádí ho do studeného vězení. Všem je jasné, že se už nevrátí. Když mého přítele odvádí, mlčky stojím a dívám se na celou tu scénu. Cítím ohromný smutek a strach. Přítel na mě zdáli křičí: "Navždy budu tvůj, ale nikdy nebudeme spolu." Začínám cítit vinu, že jen tak mlčky hledím. Strach mi však nedovolí promluvit nebo cokoliv udělat. Od té doby odmítám mluvit o skutečném významu Ježíšova slov a raději mlčím.... 

Tyto vzpomínky se ve mně probudily v okamžiku, kdy jsem v tomto životě vyprovázela mírně napitého muže, kterého jsem měla velice ráda. Nějak se nám nedařilo vytvořit partnerský vztah (jedná se o elegána Aleše z mého článku Propojeni v minulých životech). V jeden moment se na mě podíval a řekl stejnou větu jako kdysi: "Navždy budu tvůj, ale nikdy nebudeme spolu." V ten moment se jakoby zastavil čas. Zaraženě jsem na něho hleděla. Rozloučila se s ním a pak když jsem ulehla do postele, objevil se již zmíněný minulý život.

V nynějším životě se mám zbavit viny a jsou mi k tomu poskytnuty ty nejlepší situace a podmínky. Také bylo potřeba pročistit karmu s tímto mužem, odpoutat se od něho. Trvalo mi to 14 let, než jsem ho opravdu propustila a sama sobě odpustila, že jsem ho kdysi jen mlčky pozorovala při zatýkání. Ale nakonec se přeci jen podařilo a je to velká úleva. :) 

V tomto životě jsem dost odmítala samotnou církev, měla jsem k ní odpor. Ovšem samotný Ježíš na mě nepůsobil tak špatně. Začala jsem proto pátrat víc a dostala jsem se k kumránským svitkám, které obsahovaly neschválené evangelia, církev spousta věcí v bibli vynechala a změnila význam řečených slov Ježíše. Proč? Aby lidé byli lépe ovladatelní.

Později díky zmiňovanému minulému životu mi začalo vše dávat smysl a jsem ráda, že žiji v této době, kdy pravda vychází na světlo.