Pohled shora

Doma byl klid, já ležela na posteli a v duchu jsem prosila Vesmír, ať mi dovolí opět nahlédnout do nějakého mého minulého života. Už se mi daří občas zahlédnout útržky minulosti, aniž bych musela podstupovat regrese. Myslím si, že čím více pracujete s tímto tématem, pak vám půjde vše snadněji samo. Pro začátek však vřele doporučuji např. kurzy od Ester Davidové, její nahrávky jsou skvěle zpracované.

V mé mysli se objevila scéna, kdy mladá žena (kolem 25 let) jela v autě úzkou cestou lemovanou stromy. V této ženě jsem poznala samu sebe. Byl krásný den, slunce svítilo a já projížděla nádhernou krajinou. Cítila jsem se klidná a spokojená. Alespoň během jízdy. Ovšem pak jsem vjela jsem do nepřehledné a prudké zatáčky. Okamžitě jsem narazila do menšího náklaďáku. Byla to nečekaná rána. Sedačka v autě mě přimáčkla na volant. Odevzdaně jsem ležela na volantu a věděla, že je to má smrt. Necítila jsem žádnou bolest, umřela jsem téměř okamžitě. 

Má duše vystoupila z těla a vznášela se nad nabouranými auty. Nevím, jak dlouho jsem tam takto "visela" ve vzduchu, ale po nějaké době se k nehodě seběhlo pár lidí. Když jsem je viděla, napadla mě myšlenka: "Prosím, ukliďte po mě ten bordel, děkuji." Tím bordelem jsem však nemyslela auta, ale své tělo. Na chvíli jsem pocítila lítost, že má rodina bude truchlit pro mrtvé tělo, které nic neznamená, přitom já - má duše - jsem v pořádku a stále "na živu." Tělo sloužilo jen jako projev na Zemi, ale duše je věčná. Chtěla jsem všem říct, ať netruchlí, že jsem stále tady a opět se zase uvidíme.  Pak jsem ucítila teplo a klid.

V ten moment jsem se probrala do současného života. Byla jsem snad poprvé zmatená ze svého nahlédnutí do minulého života. Jsem ročník 86 a znamenalo by to tedy, že se jednalo o můj nejmladší minulý život. Když jsem se snažila rozpoznat zničená auta, bohužel se mi to nedařilo. I když jsem měla v sobě spoustu otázek, vysvětlovalo to, proč jsem měla vždycky v nynějším životě takový strach řídit auto. V autoškole jsem byla věčně vyklepaná a přepadala mě vnitřní panika. A když už jsem měla v ruce svůj řidičský průkaz, odmítala jsem řídit. Několik let jsem za volant nesedla. Až po rozvodu jsem byla donucena se sama dopravovat z místa na místo. Jezdila jsem opravdu velice pomalu, stále roztřesená a vyděšená. Postupem času strach zmizel a já nabírala více a více jistoty a začala jezdit rychleji jak padesátkou. 

Také mě zaujal pohled mé duše, které bylo líto, že ostatní nevidí a nevědí, to co já. Smrtí nic nekončí. Jsme tu stále a vrátíme se.