Vděčná dětská duše

Naše pětičlenná rodinka vyrazila ze "samotářské divočiny" do civilizace nakoupit. Děti druhým měsícem nechodí do školky, je vidět, že jim jejich vrstevníci chybí, proto vybíráme Olympii, kde jsou i prolejzačky.

Děti dlouho neváhají a hned jdou řádit, i malý Mareček (10 měsíců) je nadšený z tolika jiných dětí a prolejzá celý plac ke hraní.Všímám si 11-ti letého kluka, který se stará o zhruba roční dítě - opravdu důkladně a zodpovědně. Pozoruji pohledem, k jakým rodičům jde. Kluk si to míří k prázdnému stolku. Pomyslím si: "Asi ho nechali, ať hlídá a šli se někam mrknout."

Svého muže zaúkoluji hlídáním dětí a jdu nakoupit - raději dělám nákupy sama, je to klidnější.

U kasy dostávám za nákup několik postaviček Gogounů. Sice v mých očích naprostá hloupost, ale děti jsou vždy nadšené.

Vracím se ke svému muži a vidím ho ve společnosti již zmiňovaného kluka - je tam se svými sourozenci, k ročnímu bráškovi mu byla nadělena i nejspíše 8 letá sestra Bára. Naše děti se s nimi spřátelily. Mám radost.

Od svého muže se dozvídám, že děti tu jsou samy - nejstarší kluk hlídá ostatní, přijely autobusem. Fascinuje mě to - vzpomněla jsem si na stěžování našich sousedů na sociálku, že naše děti chodí samy bez dozoru na polní cestě. A tyhle děti jezdí samy autobusem! Trochu mě to vnitřně uklidňuje, že přeci jen nejsem tak hrozná matka, jak se mi někteří sousedi snaží naznačit - je to prostě normální, nechat děti občas svobodně jednat - zvládají to.

Přichází za mnou kluk a probíhá rozhovor:

ON: "Prý máte kočku."

JÁ: "My máme čtyři kočky. A ještě máme slepice, ovce a kachny."

ON-udivený výraz: "To máte asi největší pozemek ze všech."

JÁ-smích: "Ze všech asi ne, ale velký máme."

ON-je fascinován: "A vážně máte ovce?"

JÁ: "No jasně."

Jeho krásné a dobrotivé oči zase fascinují mě. Působí na mě téměř uvědomělým dojmem - nemá v pohledu vzdor, truc, zášť.. prostě jen dobro. Dávám mu proto postavičky s Gogouny.

ON: "Jééé, ty sbírá Bára! Báááároooo! Koukej!"

Dlouhovlasá brunetka k nám přibíhá a s úsměvem si bere Gogouny. V klukových očích se zrcadlí neuvěřitelný vděk. S úsměvem mi několikrát děkuje, z jeho pohledu je mi krásně, nabíjí mě energií.

Musíme se loučit - všichni musíme jít domů. Slibujeme si, že se určitě ještě potkáme. Kluk nezapomíná ještě několikrát poděkovat.

Odjíždím domů s báječným pocitem, že přeci jen se najdou děti nezkažené civilizací, snad se mi podaří vychovat také takové krásné bytosti...

(psáno v roce 2013, mezitím se změnili rodinné poměry - s manželem jsme již rozvedeni)