Život z 1. světové války

Někdy se nám v životě "otevírají" různé věci postupně, po dávkách. A tak to mívám i já s minulými životy. Jednou se objeví jedna část a jindy zas další. Jako třeba můj dřívější život z války, o kterém jsem už trochu psala. Jedná se o dobu z 1. světové války. Nyní bych dopsala další díl skládačky.

Vždy ve svých příbězích měním jména hrdinů a ani tentokrát to nebude jiné. Zároveň připomenu, co jsem psala už v jiném článku, aby vše dávalo trochu více souvislejší smysl. Tak jdeme na to.

Bombardují nás. Celé město se otřásá při dopadu bomb. S mým milovaným pilotem (partner) se krčíme na zemi, všude je ohlušující rámus - výbuchy, hroutící se domy. Mám strach. Partner mi říká, ať se běžím někam schovat, že on se ještě pokusí zachránit nějaké lidi, kteří by mohli být živí. Odmítám ho opustit, nechci jít bez něho do úkrytu. On na mě ječí, ať se běžím okamžitě schovat, že mě pak najde, že přijde. Nerada ho uposlechnu a utíkám pryč. To byl poslední moment, kdy jsem ho viděla. Umřel po dalším náletovém útoku, když se snažil zachránit ostatní. Zmizel z mého života a já se s jeho ztrátou nemohla smířit.

Posouvám se v čase.

Viděla jsem menší náklaďák, který měl na korbě nejspíše volně nasypané brambory. Stála jsem kousek od něho. Měla jsem hnědé vlnité krátce střižené vlasy, které mi částečně zakrýval šedý baret. Na sobě jsem měla obyčejný šedý vlněný kabát a teplou sukni ke kolenům ve stejné barvě. Bylo sychravo a chladno. Cítila jsem ve svém tělo neskutečnou zimu, i když byl nejspíš zatím jen podzim. Došlo mi, že jsem v období krátce po válce. (Později jsem si uvědomila, že 1. světová válka skončila 11.11.1918)

Na náklaďák s brambory jsem se dívala nepřítomně a bez emocí. Měla jsem v sobě prázdno a rezignaci.

Po této scéně se objevil další výjev. Toulala jsem se městem a neměla žádný cíl. Necítila žádné naplnění, vše mi přišlo už zbytečné, můj život mi přišel zbytečný. Bylo po válce, ale já přišla o všechny své milované. O rodinu, o přátele a hlavně o partnera. Zůstala jsem úplně sama, ostatní byli mrtví. Ocitla jsem se tak v temné samotě a přišla si jak na jiné opuštěné planetě. Nechápala jsem, co mám se svým životem dělat. Smutek mě sžíral při pomyšlení na mého muže, už ho neuvidím, už mě neobejme a nepolíbí. Už nebudu naslouchat jeho vtipům. Obraz se začínal ztrácet.

A teď se dostáváme k další části minulého života, která se mi otevřela při mém hlubokém smutku a bolesti z lásky v nemocnici.

Sedím na pláži a objímám mladého muže. Svého dospívajícího syna. V jeho objetí bylo tolik lásky. Měla jsem dlouhé světlé vlasy, ve kterých byly znatelné šediny, na tváři jsem měla již vrásky, ale stále jsem vypadala dobře. Oproti synovi jsem byla velice malinká.

Svého otce nikdy nepoznal, já mu tvrdila, že jeho otec byl pilot, který umřel během války, i když to nebyla pravda. (V tomto bodě mám spíše jen takové tušení, že jsem otěhotněla po válce nějakým znásilněním, ale konkrétně jsem to neviděla, jsou to jen takové pocity). Můj syn byla moje jediná radost a i on se na mě hodně uplnul. Nechtěl, abych se stále trápila. Věděl, jak moc mi chybí můj zemřelý partner. Takže jakmile toho byl schopný, neustále se o mně staral, chtěl být stále se mnou a vědět, že jsem v bezpečí. Nenechal mě nic pořádně udělat samotnou. Někdy mě s tím štval, říkávala jsem mu, že zvládnu dojít kamkoliv sama. On o tom nechtěl ale ani slyšet, byl stále v mé blízkosti.

Objevila se přede mnou scéna, kdy jsem vstupovala na nějakou zábavu, kde bylo plno lidí. Syn šel samozřejmě se mnou. V tu chvíli jsem trochu litovala, že je pořád se mnou, chtěla jsem se bavit bez něho. Ale neměla jsem srdce mu odporovat anebo mu říct, že chci být sama. Věděla jsem, že to myslí se mnou dobře. Byl vždy připravený mi pomoci.

Svému synovi jsem se snažila několikrát domlouvat, aby si našel nějakou slečnu a nebyl pořád se svoji stárnoucí matkou. O žádné jiné ženě nechtěl slyšet, prý má mě. Vždycky se rozčílil, tak jsem to vzdala. Jinak jsme měli ale moc hezký a láskyplný vztah, jen syn se o mně pořád bál, jako kdyby si myslel, že když mě nechá samotnou, zmizím z jeho života.

Poslední scéna, kterou jsem z tohoto života viděla, byla jak můj syn nastupuje do vlaku a já se s ním loučím. Nevím, proč přesně odjížděl. Stálo mě to velké úsilí, abych ho přesvědčila, aby jel. Měl v sobě pochyby a pocity viny, já zas cítila klid. Věděla jsem, že je to tak správně.

A tady můj příběh končí. Víc jsem neviděla. Nejspíše se vše odehrávalo v Anglii. A teď se vraťme zpátky do nynějšího života.

V jednom ze svých článků jsem psala, že jsem potkala svého zemřelého partnera - pilota i v této realitě. A měla jsem tu možnost potkat i svého syna z války. Říkejme mu David.

Davida jsem poprvé potkala na silvestrovské oslavě. Vůbec se mi tam nechtělo, měla jsem stále bolavé srdce a neměla jsem chuť někoho poznávat, chtěla jsem si zalézt do postele a být sama se svým smutkem. Nicméně jsem byla svou kamarádkou přemluvená, abych šla mezi lidi a že budeme jen v bytě ještě s jednou kamarádkou. No tak dobrá, říkala jsem si, že změna prostředí mi asi vážně prospěje.

Když jsme dorazily do zmiňovaného bytu, byli tam dva neznámí muži a jeden z nich byl David. Nadšená jsem z toho nebyla, ale na Davidovi mě něco zaujalo a zarazilo, ovšem neuměla jsem to pojmenovat. V prvním momentě jsem si myslela, že mu je tak 17-19 let. Po očku jsem ho však nenápadně musela pozorovat, něco na něm prostě bylo, i když to nebyl můj typ. Chvílemi jsem se sama sebe musela okřikovat, abych nevyšilovala po tak mladým klukovi. Později se ukázalo, že je jen o rok mladší než já.

Silvestr jsme pak všichni strávili v menší hospůdce, kde jsme si užili plno zábavy a já zase po dlouhé době ožila. Mimo jiné jsme si s Davidem vyměnili kontakt na sebe a tím začalo naše intenzivní psaní každý den.

Po měsíčním psaní jsme se opět setkali a prožívali dny plné smíchu, bláznivin a krásného milování, během kterého jsme byli úžasně propojeni. David mi během milování věnoval tolik pozornosti, jeho doteky i pohyby byly tolik jemné a zároveň velice smyslné. V této oblasti jsme si oba užívali plnými doušky. On byl mnou fascinovaný a já ráda unikala do jeho láskyplné náruče. Nicméně od začátku jsem náš vztah nastavila pouze jako sexuální. I přes veškerou Davidovu pozornost jsem v hlavě a v srdci měla stále posledního muže, kterého nazývám v jednom článku ON - svého dřívějšího pilota.

Přišlo mi to hrozně nefér vůči Davidovi, že toužím po někom jiném a přitom on mi dává tolik lásky. Nechtěla jsem mu ubližovat tím, že mu nedokážu dát hluboké city, které mám k někomu jinému. David se mě však nechtěl jen tak vzdát. Respektoval mé pocity i mé stanovisko ohledně našeho nezávazného vztahu. Byl tu stále pro mě, s čímkoliv jsem potřebovala pomoct, byl okamžitě k dispozici. Staral se jak o mně, tak i o děti, neměl problém je pohlídat, když jsem potřebovala. Vlastně využíval každou chvíli, kdy může být se mnou. Občas jsem z toho vyšilovala, že je pořád se mnou, chtěla jsem mít svůj klid. Několikrát jsem naše setkávání razantně utnula, nicméně byl to člověk, o kterého jsem se mohla opřít. Kolikrát mě fascinoval tím, že i po mém chladném a odtažitém jednání opět ochotně přišel, když bylo potřeba s něčím pomoct. Nechápala jsem to a zároveň byla za to vděčná. Ale stále jsme se motali v začarovaném kruhu. Alespoň z mého pohledu. Chvílemi ve mně dokázal David probudit něžnost a laskavé city, ale ty rychle mizely. Věděla jsem, že v sobě nedokážu probudit lásku, která hory přenáší. I po několika měsících jsem měla v srdci stále pilota. Nedařilo se mi ho vymazat, i když jsem se několikrát za to modlila.

Davida jsem měla moc ráda, ale nemilovala jsem ho. Chvílemi jsem si říkala, že bych jednou mohla myslet rozumně a vytvořit s Davidem vztah, že časem se třeba ve mně láska prohloubí k němu. Jenže ani to jsem nezvládla. Nemohla jsem, má duše ječela při té představě. Byl ve mně takový vtíravý pocit, který říkal: "To není on, s ním být nemáš."

A tak jsem jednoho dne Davidovi řekla, že je definitivní konec. Buď zůstaneme přáteli bez sexu anebo utneme kontakt úplně. Výběr, že nechávám na něm. Vybral si první variantu a já se cítím klidnější. Zajímavé je, že i vnější okolnosti jsou takové, že David již nemá tolik příležitostí kdykoliv za mnou přijet.

Závěr je takový, že se nám kolikrát opakují podobné scénáře z minulých životů do té doby, dokud nezměníme své jednání. Dokud něco konečně nepochopíme a neuděláme něco jinak. S Davidem jsem pochopila, že je potřeba vymezit si své hranice a naslouchat svému srdci. Zároveň mě naučit nechat si pomoci, neboť v tomto životě jsem byla zvyklá dělat vše sama. David mě nikdy nenechal dělat těžší práce, i když jsem byla proti. Mé protesty ho nezajímaly. Což nyní vnímám velice pozitivně. Házel mě tak do role ženy, kterou jsem zdárně utlačovala svojí samostatností. Úžasným způsobem ve mně probouzel vlastní sebehodnotu, bortil mé pochybnosti ohledně mého těla, díky němu se mi dařilo více přijímat sama sebe, neboť on mě viděl naprosto dokonalou.

Myslím, že tu hlavní životní lekci mi předal - mít ráda sama sebe v různých oblastech.

Někdy jsou karmické vazby vážně záhul, ale když člověk získá nadhled a pospojuje si různé souvislosti, je to celkem osvobozující pocit. A člověk se tak může ve svém životě opět posunout o kousek dál.